sobota 14. května 2011

Co je "dost"

Náhodou jsem narazila na tuhle úvahu:

Stačí to? Dělám toho dost? Bude to stačit? Toto jsou otázky, které často kladou sami sobě rodiče dětí s autismem i rodiče neurotypických dětí. Tyto otázky jsou často spojeny s obavami nebo s posuzováním, že toho dělají pro své děti málo.

Když se ptám rodičů, aby mi definovali, co to znamená dost, odpovědi se často týkají toho, co jejich dítě bude dělat v budoucnosti. Když mluvíme o jejich speciálním dítěti, říkají třeba: "Pokud se mé dítě změní, tak budu vědět, že jsem toho udělal dost". Když se to týká jejich neurotypických dětí, říkají například: "Jestli se z mého dítěte stane trvale úspěšný dospělý člověk, tak vím, že jsem pro něj udělal dost." Uvažujeme-li tímto způsobem, čekáme na pocit, že jsme toho udělali dost, až do doby, než uvidíme výsledek, cítíme se nejistě a děláme si starosti o budoucnost, a okrádáme tak sami sebe o štěstí, které můžeme zažívat právě teď, v přítomném okamžiku.

Vždy tady bude něco, co bychom mohli dělat navíc, něco, co bychom mohli vyzkoušet, jiná cesta, kterou bychom se mohli vydat. Když jste rodičem jakéhokoliv dítěte, je tu vždycky něco víc k dělání než se uložit i se svou unavenou hlavou ke spánku. Takže co to znamená dost?

COKOLIV, CO JSTE SE ROZHODLI, ŽE UDĚLÁTE TENTO DEN - TO JE DOST. 

Co je důležitější? Mít dobrý pocit z toho, co děláte právě nyní a být pro vaše dítě spolehlivým a šťastným rodičem - nebo se trápit tím, co byste mohli dělat? 



Opravdu jsem se nad tím zamyslela, mám to přesně ta, jak je to tam popisované. Pořád mám v hlavě, že moje dítě se musí úspěšně zařadit do života, že až pak budu konečně klidná. Neustále přemýšlím nad tím, že toho dělám málo, že by jsme měli dělat víc, že bych měla zkusit víc terapií.....


a pak je to přesně tak, že se z těch pokroků neraduju. Jen si řeknu: "oukej, tak co musíme zvládnout dál?" Pořád myslím na to, že až budu vědět, že je P. úspěšný a spokojený, že až pak si budu moct říct, "udělala jsem dost"


Zdroj: Kate Wild (http://blog.autismtreatmentcenter.org/2011/01/what-is-enough.html)

10 komentářů:

  1. Jednotná odpověd na to nejspíš neexistuje, každý to má nastaveno jinak. Já k tomu musím jen napsat, že úspěšný se vždy nemusí rovnat spokojený. Stačí se podívat kolem sebe, zářná kariera není všechno... Pro mě je důležitější, aby byly děti šťastné. Pokud vás učení oba těší, je to v pořádku. Pokud je to povinnost, zabrzdi. Péťa je malý kluk, má si hlavně hrát. Z videí mám pocit, že ho to baví, že učení je pro něho hrou. Pokud je to tak, je to OK:-)Ale na druhou stranu potřebuje i volný čas, musí se naučit jak se sám zabavit.
    My se s Járou taky učíme, ale jsou to chvilky, není to dlouhodobá záležitost. on dlouho pracovat nevydrží. A je to taky hrou, kdybychom drilovali, hned by začal stávkovat:-) On nesnáší sebemenší nátlak, v tomhle směru je to výhoda:-)

    OdpovědětVymazat
  2. Ale co se týká terapií, tam cítím, že bychom asi měli trochu ubrat. Uvidíme, letošní školní rok končí, přes prázdniny to nechám uzrát...
    Ale netrápím se s tím, co bych ještě mohla udělat. Dělám co můžu, víc bych nezvládla.

    OdpovědětVymazat
  3. Mončo, no ono ho to fakt baví. On si sám ráno pro nějaký ty "pomůcky" jde a chce to dělat. Ale jak píšeš, tam je problém, že on se prostě neumí zabavit sám. Neustále se mu musí někdo věnovat, bud já, nebo na večer naši...

    co se týče hry, tak on je ten "jezdící" typ, furt si hraje s mašinkama nebo autíčkama, jiný hračky (pokud to není puzzle atd.) ho nebaví.

    Když jsme ještě na návštěvě, nebo někde v herně, tak hodně preferuje kočárky, miminka, domečky pro panenky, tak to si jako trošku hraje.

    Ale tak nějak celkově u něj ta hra "na něco" není. Přitom jako běžné denní činnosti napodobuje, pomáhá v domácnosti atd. S nápodobu jako takovou problém nemá, dělá to spontánně. Ale já to přičítám hlavně tomu, že jak nemluví, tak se " na něco" hraje poměrně blbě.

    Třeba jiní kluci si hrajou s panáčkama, mluví za ně, hrajou si, jak policajt honí zloděje..no to u nás jaksi nejde, když mluvit neumí...

    ale možná to tím není, fakt nevím...ale co jsem se takhle ptala mamky, tak já taky nebyla dítě, co by si hrálo " na něco", nikdy jsem to neuměla. Pořád jsem seděla u puzzle, nebo jsem si malovala atd.

    OdpovědětVymazat
  4. no, a co se týče toho" co jsem mohla ještě udělat", tak já právě nad tím přemýšlím pořád... a třeba právě tebe mám jako velký vzor, co jsi s tím Járou všechno dokázala...

    ale fakt takovýhle myšlenky jsou cesta do pekla, budu se snažit se od toho nějak oprostit...

    dokud jsem netušila, že P. bude "jiný" dítě, tak jsem právě zastávala názor, že děti se maj nechat růst jako dříví v lese...jsem vždycky kroutila hlavou nad holkama, co chodily s miminama na nějaký cvičeníčka atd., ale právě pak, jsem už jsem věděla, že prostě nějakej problém je..tak se to u mě otočila o 360stupnů, a mám to přesně naopak...

    OdpovědětVymazat
  5. Jak píšeš, že ho hra nebaví. Možná je to právě tím, že je zvyklý na to, že zábavu mu někdo vymýšlí. Ale řeč podle mě důvodem není, děti si hrají s autíčky i panáčky i když neumí ještě mluvit. Spíš ho asi takové hry neberou...Možná mu kup kočárek, nebo nádobíčko, klidně i panenku...nebo mě napadlo, udělat mu ze začátku návrh, jakýsi výběr, co by mohl dělat. Takhle jsme se učili s Járou hrát si:-)
    A mě si za vzor neber, já jsem hrozně lenivá:-))) Mě v chodu drží to, že to udělat prostě musím, nikdo jiný není. Kdyby ta možnost byla, mileráda uberu plyn:-)

    OdpovědětVymazat
  6. Mončo, ono to má "kořeny" v tom, že on do dvou let (jak byl opožděný)vůbec žádnou zábavu nepotřeboval. On si byl schopnej fakt půl dne sedět u krabice s hračkama a vyndávat je a zandávat. A pak nám právě Kr. řekla, že ho nemám nechávat takhle, že tohle může dělat třeba hodinu denně jako odpočinkovou činnost a jinak ho mám "rozvíjet"

    Takže jsem se toho chytila, a šlo to. Jenže právě pak se to obrátilo v to, že si naopak hrát sám neumí. On si na něco i hrát bude, se mnou, když u toho budu..tak si třeba s tím domečkem s panenkama pohrajeme. Ale jakmile by to měl dělat sám, tak bud bude jezdit s autama, nebo hodinu listovat v časopise a podobný aktivity...

    OdpovědětVymazat
  7. Tess, jestli můžu, tak já bych ho nechala, hra má být svobodná a radostná, ty P. rozvíjiš dostatečně a dodáváš mu dost podnětů. Když si chce hodiny jezdit, nechej ho, hra vychází z něj a P. je takový. Mám tři děti a každé si hraje jinak, nejstarší je stavějící, prostřední je jezdící(hlavně malá autíčka) i Kryštofovi nechávám jeho hru, trošku rozvíjím, ale spíš naťuknu, např. jezdí na odrážedle a musím mu mávat a říkat pápá-cvičíme spolupráci;-)) on je hodně vizuální typ, takže si různě tvaruje utěrku a hraje si na pohádkové kočky z plastelíny- poznám podle melodie ;-), staví si z kostek 2D auta, lampy, mašinky atd... maximum jeho hraní na něco je dávání plyšáků a sebe "hají" a dává jim prtí a ham;-) a někdy si jenom přeskládává kostky do krabice;-)
    Ber to tak, že hra je projevem povahy- někdo je velmi tvůrčí a někdo se rád drží mantinelů. Tvůj P. je velmi pracovitý, má rád systém a řád- to přece je super do dalšího života - může být velmi úspěšný, když bude chtít

    OdpovědětVymazat
  8. Dadli, no já už to právě neřešim..taky chci mít chvilku klidu :D :D :D takže at si klidně jezdí :D :D :D

    jo, kdyby jezdil celej den, tak je to asi blbý..ale takhle na to fakt házim bobek..on tu herní fantazii asi moc mít nebude, já ji neměla taky..a v podstatě fantazii na nějaký tvoření nemám doted :) což jste si jistě všimli všichni :D

    OdpovědětVymazat
  9. Hele, já mám z "tvořeníčka" osypky:-D, z pracovek jsem obdržovala pravidelně 2, aby mi nekazili vysvědčení a ve druhé třídě jsem dostala 4 že štepování ponožky:-))), ale i když se rukama tvůrčně neprojevuju, přesto se považuji za tvůrčího člověka:-) to, že se Péťa neprojevuje, ještě neznamená, že nemá bohatý vnitřní život a ty taky:-)) třeba Kryštof vypadá, že jenom mačká hadr, ale když se podíváš blíž, tak zjistíš, že pečlivě vytváří příběh, to, že Péťa jezdí s vlakem, neznamená, že to nemůže být hotovej Dallas, jenom se mu to honí v hlavě a neukazuje to okolí;-)

    OdpovědětVymazat
  10. Jo tak nad tím přemýšlím pořád:-)Naštěstí Justy už si teď hodně ráda hraje a nosí si pomůcky i sama ,prostě jak jí to chytne,teda teď jí chytá uplně všechno co zkusíme,tak to pak i nosí a chce si hrát,sama umí jen stavět kostky,nic jiného zatím....Já jsem taky hrozně líná,snažím se dělat to co zvládá a po chvilkách třeba častěji za den i třeba na různých místech i na dvorku když je hezky....Krom mě si s Justy nikdo nehraje,takže taky dělám,tak nějak co zvládám a hlavně se hodně přizpůsobuji jí co jí baví...
    Jinak Tery ony by se asi děti měly nechávat růst jak dříví v lese,já to vidím na malé neteři,to co já musím Justy pracně učit jí nikdo neučí a prostě se to učí sama a je šikovná...ale jak je problém,tak ta práce je fakt nutná jinak by ty dětičky zakrněly...zdravé dítě si řekne když pořebuje pomoci nebo navést na hru,ale ty jiné na to musíme navést my no...já až teď pozoruji na neteři jak má ten vývoj jako vypadat:-)

    OdpovědětVymazat