Terapie 5.10.

Na terapii u psycholožky jsme byli naposledy tuším měsíc před prázdninami. V té době měl P. docela šílené období, kdy chytal totální paniku z dětí až do takové míry, že mi to přišlo neúnosné. Byli jsme tam jednou, další návštěvy měla naplánované psycholožka od září co 14dní, protože se předpokládalo, že adaptace na školku bude těžká. Měli jsme jít 14. září, ale zrovna jsme byli oba s P. nemocní.

Dneska jsem si říkala, co tam vlastně jdeme řešit, když v podstatě vše už je úplně v pořádku. Do školky se zařadil na jedničku, s dětma problém nemá atd. Přesně to samé mi potvrdila psycholožka po max. 20minutovém rozhovoru. Řekla mi, že nevidí žádný důvod, proč by jsme tam měli dále docházet. Mám se ozvat jedině, kdyby nastal nějaký problém.

Takže jsem ráda, že nám další "povinnost" odpadla :)

Psychoterapie 18.5.

K psycholožce jsme se dostali na informativní schůzku dříve, v neděli mi psala email, že se jí uvolnil termín, jinak má volno až od září. Paní psycholožka byla moc fajn, proběhlo to tak, jak jsem očekávala. Hned na rovinu mi řekla, že nějaké zaručené a spolehlivé rady, jak úzkosti odstranit nejsou. Je to běh na dlouhou trať.

Takže, co se týče toho strachu z dětí. Rozhodně to nehrotit, nenutit ho do přímé konfrontace s dětmi a nenutit ho se zapojit. Což je mi blízké, nějaké radikální řešení mi v jeho případě přijde opravdu spíš kontraproduktivní. Říkala, že stačí, když na hřiště půjdeme, on mi bude sedět na klíně a děti pozorovat. Tuhle pozici "pozorovatele" má už zhruba od dvou let. Jeho děti zajímají, směje se na ně atd, ale jakmile by nějaké dítě přišlo blíž a chtělo po něm nějakou interakci, tak už je problém. Prý zná děti, které v této pozici pozorovatele jsou až někdy do pěti - šesti let. Což musím kriticky uznat, že já jako dítě jsem byla naprosto to samé.

Rovnou mi řekla, že ta školka asi bude za začátku peklo, že si myslí, že ani tam si s dětma hrát nebude. Spíš bude někde stranou a hrát si sám, a děti jenom pozorovat. Nicméně v té školce by se měl otrkat tak, aby neměl z dětí paniku. Adaptaci na školku budeme řešit od toho září, napsala si nás do diáře co 14dní, takže budeme chodit poměrně často.

Co se týče těch jeho přehnaných úzkostných reakcí (stačí, aby mu něco spadlo, něco omylem vylil nebo dokonce když já něco hledám, tak okamžitě brečí), mám zachovat chladnou hlavu, a nemám to hned jít řešit. Říct mu, že se nic neděje, že ted dělám to a to, a potom to vyřeším. Např. něco mu spadne pod postel, on okamžitě řev a já jsem se hnala pro smeták to lovit atd. Mám mu říct, že se nic neděje, at si vezme něco jiného a až bude čas, tak to spolu vyndáme.

K tomu, že nezvládá být ani vteřinu sám. Postupně trénovat, třeba po půl minutě. Zadat mu nějakou práci a říct, že jdu na záchod(zalít si kafe atd - prostě něco, u čeho ví, že to trvá chvilku), a hned se vrátím. Postupem času by se to mělo prodlužovat třeba na pět minut. To teda bude asi trošku oříšek, protože tohle se snažím dělat už pěkně dlouho, jenže P. řekne "ne ne ne" a už za mnou běží. Kam se hnu, tak ho mám za zadkem, což je teda poměrně psychicky vyčerpávající, jeho neustálá asistence u všeho :P

moc se mi líbilo, že mi netvrdila, jak se to všechno hned vyřeší...že tohle jsou dlouhodobé záležitosti, které se odbourávají poměrně těžko. Opravdu moc příjemná, mně sympatická a zdá se mi, že mluví rozumně.Nedostala jsem "sekec" za to, že se mnou spí v posteli, ani náznak toho, že by byl rozmazlený, že by se mnou cvičil atd., protože tyhle tendence např. psycholožka z Rané péče měla :P

no uvidíme....