pondělí 21. listopadu 2011

Má to vůbec cenu?

Poslední dny mám trošku depku, respektive spíš takovej menší pocit vyhoření. Říkám si, jestli ty všechny šarády, co podnikáme v boji proti dysfázii, mají vůbec cenu...když se ta řeč stejně zlepšuje úplně malými pidi kroky. Ostatní vývoj je relativně v pohodě, tam v ničem nevybočuje, prostě takový běžný dítě. Má teda horší motoriku, ale to zas není nic, co by strašně bylo vidět nebo mu to nějak znepříjemňovalo život.

Poslala jsem mail do Dětského integračního centra, a je možnost (doufám, že to klapne), že budeme chodit na kurz rehabilitace motoriky. P. doteď neumí šlapat, jezdit na kolo-odrázedle (jezdí pořád na plastovým Enduru), celkově se všeho bojí, nelítá a neskáče jako ostatní děti, je na sebe extrémně opatrný. Rehabilitace by mu měla pomoct získat sebedůvěru a se zlepšením motoriky by mělo přijít i zlepšení v řeči.

Mě momentálně nejvíc drtí ta řeč. P. sice mluví hodně a pořád, ale ta řeč je taková, jaká je...už dva roky denodenně makáme, a prostě ty pokroky v řeči jsou táááák stráááášně pomaléééé... strašně se mezi "normálníma" dětma stydim za tu jeho mluvu, hrozně se bojim těch pohledů a řečí dospělých lidí...je mi to hrozně nepříjemný. P. to zatím nějak moc nevnímá, že by mluvil blbě a mohl se mu někdo smát, tak aspoň, že tak....

Hrozně mě mrzí, jak se všechny děti chystají na vánoční vystoupení, to u nás nepřipadá vůbec v úvahu..jak si děti s maminkama povídají o Ježíškovi a Mikuláši, prostě bez té normální řeči je ten život takovej chudej, jinej...vím, že nemám právo si stěžovat...že sem chodí i maminky autíků, dětí s mentální retardací nebo i mnohem horších postiženích...že v podstatě u nás je to "brnkačka", ale i tak mám někdy pocit, že je to prostě nad moje síly...

Samozřejmě, že se na všechno nevykašlu, budeme bojovat dál...ale prostě mě to dost často strašně nebaví. Nemáme normální život a ani P. nemá normální život běžného dítěte, které si užívá dětství a dělá si, co chce..náš život je o pevným režimu a řádu, každý den se učíme, procvičujeme...nemůžeme vynechat.

3 komentáře:

  1. Tess,na každýho padne únava a vyhoření a vy makáte každý den na 200%. Máš na ty pocity plné právo, nemusíš se omlouvat:-)
    Ale dovolím si nesouhlasit, Péťa není nešťastné dítě, nemůžeš jeho život soudit podle optiky ostatních dětí. Je milovaný, je šťastný, má kolem sebe mámu, tátu, babičku i dědu.

    OdpovědětVymazat
  2. Já ti půjčím na chvíli Járu a hned ti narostou ramena:-) Neblbni, hlavu vzůru, udělali jste kus práce. Vždyť ještě nedávno nemluvil Péťa skoro vůbec a podívej dneska! Spíš si myslím, že bys klidně mohla ubrat plyn,ono když se moc tlačí na pilu tak to někdy drhne. Vím to podle sebe, když zvolním, Jára nabere na rychlosti:-) jde vám to náramně:-)

    OdpovědětVymazat
  3. Tess, rozumím, že je to hrozně těžké, protože, to jak s Péťou makáte, co všechno děláte - klobouk dolů. Myslím si, že být v pořádku, v pohodě, ukecanej kluk, o hodně byste přišli..... To všechno učení se by nebylo třeba a vy byste spolu nestrávili tolik toho kvalitního společného času. I když je to tak náročný, myslím, že z toho těžíte oba dva, Péťa rozhodně a když se zamyslíte, tak asi i Vy. Já, když čtu Vaše stránky, tak se tak strašně stydím, jak s tím mým "malým" nic nedělám, co všechno by mohl umět, kdybych se mu věnovala tak, jako Vy Péťovi. A ten řád - někomu vyhovuje. Já jsem ten typ zrovna, jako dítě jsem byla v lázních, každá minuta naplánovaná a mně to vyhovovalo, ale doma to nikdo nechtěl dodržovat.
    Držte se, to, co děláte, má smysl! A nejen pro Vás, i pro okolí, pro Ty, kteří Vás čtou......

    OdpovědětVymazat