Má to vůbec cenu?

Poslední dny mám trošku depku, respektive spíš takovej menší pocit vyhoření. Říkám si, jestli ty všechny šarády, co podnikáme v boji proti dysfázii, mají vůbec cenu...když se ta řeč stejně zlepšuje úplně malými pidi kroky. Ostatní vývoj je relativně v pohodě, tam v ničem nevybočuje, prostě takový běžný dítě. Má teda horší motoriku, ale to zas není nic, co by strašně bylo vidět nebo mu to nějak znepříjemňovalo život.

Poslala jsem mail do Dětského integračního centra, a je možnost (doufám, že to klapne), že budeme chodit na kurz rehabilitace motoriky. P. doteď neumí šlapat, jezdit na kolo-odrázedle (jezdí pořád na plastovým Enduru), celkově se všeho bojí, nelítá a neskáče jako ostatní děti, je na sebe extrémně opatrný. Rehabilitace by mu měla pomoct získat sebedůvěru a se zlepšením motoriky by mělo přijít i zlepšení v řeči.

Mě momentálně nejvíc drtí ta řeč. P. sice mluví hodně a pořád, ale ta řeč je taková, jaká je...už dva roky denodenně makáme, a prostě ty pokroky v řeči jsou táááák stráááášně pomaléééé... strašně se mezi "normálníma" dětma stydim za tu jeho mluvu, hrozně se bojim těch pohledů a řečí dospělých lidí...je mi to hrozně nepříjemný. P. to zatím nějak moc nevnímá, že by mluvil blbě a mohl se mu někdo smát, tak aspoň, že tak....

Hrozně mě mrzí, jak se všechny děti chystají na vánoční vystoupení, to u nás nepřipadá vůbec v úvahu..jak si děti s maminkama povídají o Ježíškovi a Mikuláši, prostě bez té normální řeči je ten život takovej chudej, jinej...vím, že nemám právo si stěžovat...že sem chodí i maminky autíků, dětí s mentální retardací nebo i mnohem horších postiženích...že v podstatě u nás je to "brnkačka", ale i tak mám někdy pocit, že je to prostě nad moje síly...

Samozřejmě, že se na všechno nevykašlu, budeme bojovat dál...ale prostě mě to dost často strašně nebaví. Nemáme normální život a ani P. nemá normální život běžného dítěte, které si užívá dětství a dělá si, co chce..náš život je o pevným režimu a řádu, každý den se učíme, procvičujeme...nemůžeme vynechat.